Erasmus v Polsku poznamenaný koronavirem
Ještě v polovině prvního ročníku jsem neměla prakticky žádné povědomí o programu Erasmus+. To se změnilo po jedné z přednášek s vedoucím katedry, který nás s možností výjezdu seznámil. Nejdříve jsem dlouho váhala a snažila se o Erasmu získat co nejvíce informací. Přidala jsem se k ústecké sekci Erasmus Student Network, poradila se s koordinátory a zeptala se na zkušenosti jiných, kteří pobyt v zahraničí už absolvovali. Informovala jsem se také na podmínky pracovních stáží, ale nakonec padlo rozhodnutí, že pojedu na studijní pobyt. Pro ten jsem si díky široké nabídce geografických předmětů vyučovaných v angličtině vybrala Univerzitu Adama Mickiewicze v západopolské Poznani, kde jsem měla strávit letní semestr 2020.
Do Polska jsem odjížděla na konci února. První dny byly jako asi pro každého člověka, který je na Erasmu poprvé, náročné. Město i univerzita byly mnohem větší, než jsem byla zvyklá z Ústí nad Labem. Musela jsem řešit řadu věcí týkající se školy a ubytování. Místo pobytu se mi ale velmi líbilo. Poznaň je krásné město, zejména jeho historické centrum. Za odpočinkem mohl člověk vyrazit k řece Vartě nebo k některému z několika nádherných jezer. Skoro vůbec nebyl problém domluvit se anglicky. Budova mé fakulty byla moderně vybavená, sousední kampus přímo obrovský. S místní ESN jsme absolvovali tzv. „Orientation Week“, což byl úvodní program pro nové zahraniční studenty spočívající v oficiální inauguraci na univerzitě, prohlídce města, návštěvě některých památek, seznamovacím večeru atd. Mezinárodní složení bylo opravdu velmi pestré, neboť jsem se v Poznani kromě místních studentů, dalších Čechů a Slováka potkala s lidmi ze Španělska, Itálie, Francie, Německa, Řecka, Turecka, Portugalska, Běloruska, Kazachstánu či Jižní Koreje. Toto složení doplnili také Američan, Gruzínec, Íránec a studentka původem z Kosova. Moc jsem těšila na jarní oteplení, cestování po Polsku a zkrátka užívání si pobytu naplno po dořešení všech příjezdových organizačních záležitostí.
Tyto hezky prožité dny začaly střídat obavy z koronavirové epidemie. Netrvalo dlouho a první potvrzený případ u nás v Česku následovaly první výskyty koronaviru v Polsku. Moje poznaňská univerzita byla uzavřena úplně ve stejný den jako UJEP. Původně bylo oznámeno, že uzavření bude trvat dva týdny, ale situace se každým dnem zhoršovala. Moje pocity z této doby se slovy dají popsat jen těžko. Dokud byla situace v Polsku lepší než u nás doma, chtěla jsem zůstat a doufala, že se přece jenom Erasmus ještě podaří zachránit. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že se o záležitost na dva týdny jednat nebude, odjela jsem se třemi dalšími Čechy zpět domů. Jeli jsme autem, což byl kromě pěšího přejití hranice jediný způsob, jak se do Česka dostat.
Po hodně předčasném příjezdu domů jsem stále doufala v možnost, že během semestru bude ještě možné se do Polska vrátit. Svoji mobilitu jsem z toho důvodu neukončila a ve studiu svých předmětů pokračovala dálkově. Návrat do Poznaně nakonec už ale bohužel možný nebyl, protože tamní univerzita studentům, kteří odjeli, již nepovolila další pobyt na kolejích. Naštěstí online výuka fungovala bez větších problémů, všichni moji vyučující byli vstřícní a umožnili nám předměty dokončit alespoň takto.
I přes nepříznivou situaci spojenou s koronavirem a pouhým měsícem stráveným zahraničí svého rozhodnutí vyjet v rámci Erasmu rozhodně nelituji. I za tu krátkou dobu tam jsem se naučila strašně moc. Byla to velká životní zkušenost, která jen bohužel neměla očekávaný průběh. Ráda budu vzpomínat na spoustu nových lidí, které jsem potkala a na milé překvapení v podobě Poznaně a Polska, kde se mi moc líbilo a určitě by nabídly mnoho možností k úžasnému strávení těch původně plánovaných čtyř měsíců.
(Šárka Lukešová – Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu (Polsko); LS 2019/2010; bakalářské studium – Geografie střední Evropy)