Erasmus … až za horizont možností
Když se řekne Erasmus, tak si filosofové vybaví takového pána a ti ostatní si řeknou, že to je nějaké to cestování vysokoškoláků. Je to ale skutečně jenom cestování?
Ač bych tomu před dávnými lety, když jsem byl v prváku bakaláře a poznával netušené možnosti vysokoškolských svobod, nevěřil, tak i já poměrně asociální introvert jsem vyrazil za dobrodružstvím zvaným Erasmus.
Se samotnou myšlenkou, během studia někam vyrazit na déle než na dva dny, jsem koketoval docela dlouho, ale stále jsem si říkal, že až někdy v budoucnu a to možná. Když v tom mě najednou po ukončení bakalářského studia a započetí toho magisterského napadla myšlenka spojit svoji diplomku s výjezdem za hranice (nejen všedních dní). A k tomu jsem se upsal již při zadávání dané práce. Následně jsem byl více motivován onen myšlenkový flirt uskutečnit, neboť jsem daný výjezd začal potřebovat. Začal jsem tedy z pro mě nepříliš velkého výběru fakulty a oboru selektovat dle mnou nastavených přísných kritérií a vyšlo z toho Portugalsko. Země, o které mnoho z nás ví, že je na Pyrenejském poloostrově u Atlantiku, pevninsky sousedí pouze se Španělskem, se kterým se od středověku moc nemusí, má jiné časové pásmo než my a hovoří se tam portugalštinou, která se podobá španělštině ale ne úplně. Vyřídil jsem nějaké papíry a vyrazil jsem. Pro zajímavost – lze tam cestovat jak pozemsky (busem – asi 3 dny, což by z člověka udělalo slušného alkoholika), což jsem neriskoval, nebo letadlem – 3 a půl hodiny čistého letu (plus nějaké další více či méně dlouhé přesuny).
Samotný pobyt a studium se často neslo v duchu – to na webu moc neplatí (trochu jako v Česku a na UJEPu), na emaily vám někteří odpoví za uherský rok (taky jistá podobnost), ale najdou se i mnozí lidé, kteří jsou milí, příjemní a ochotní téměř k čemukoliv (i zde je jistá podobnost).
V rámci studia jsem měl možnost vyzkoušet čistě anglickou presenční výuku pro erasmáky, portugalsko-trochu anglickou presenční výuku pro místní i erasmáky a téměř nevýuku (říkejme tomu distanční výuka) pro erasmáky, kdy nám přišly materiály, zadání práce a to bylo tak vše. Každá forma měla něco do sebe. Při té první jsme se mnohé dozvěděli, při té druhé bylo během portugalských pasáží ve výkladu (a těch byla většina) dost času si prohlédnout místní studentky a při té třetí se na to vy…kašlat a vše udělat pár dní před termínem. U všech kurzů jsme měli podmínky pro plnění stejné jako místní (jen tedy s rozdílem jazyka), což mě trochu štvalo a u většiny se to skládalo z praktické části (seminárka, prezentace atp.) a písemného testu. Písemného znamenalo vytisknuté 1-2 strany zadání a k tomu separé školní formulář, do kterého jsme vše ručně psali. Vzhledem k tomu, že mám písmo, jako lékař po 20 letech praxe na obvodě bez počítače a i nejlepší archeologové by to nepřečetli, tak jsem vyhodnocování mých testů vyučujícím moc nezáviděl.
Samozřejmě jsem i cestoval (bohužel ne tolik, jak bych chtěl, neb i virózy a rýmičky se dostavily), poznával (co se dalo) a i nějaká ta párty byla – to vše k tomu totiž neodmyslitelně patří.
A k čemu mi to bylo? Poznal jsem nový kout světa, navázal zajímavé kontakty (napříč Evropou i světem), procvičil angličtinu a zažil mnoho věcí, které bych v Česku nezažil a které mi přispěly v rozvoji některých mých vlastností. Třeba komunikace na letišti po zrušení letu apod. Ale to by bylo na samostatné psaní.
Všem tuto věc určitě doporučuji – ideálně tak v druhém roce bakalářského studia, dokud jste mladí a neklidní a jdete do mnohého po hlavě s plnou energií – to se vám bude hodit.
(Bc. Martin Roub – Instituto Politécnico De Leiria (Portugalsko); ZS 2019/2020; navazující magisterské studium – Geografie)