Pracovní stáž v Drážďanech
Večer 18. února 2024 jsem dorazila na ubytování v Drážďanech. Jelikož byla neděle, klíče jsem si musela vyzvednout z bezpečnostní schránky. Byl to hotový boj – zadat správně devítimístný kód s roztřesenýma rukama ze strachu z neznáma. Spílala jsem svému svědomí a přemýšlela, kdo mě to přesvědčil jet sama do úplně cizí země, jejíž jazyk ani moc neovládám. Ale co už, jsem tady, tak to nějak zvládnu. Ubytování proběhlo překvapivě hladce a já se těšila na spánek a na zítřejší velký den.
První den jsem měla být na místě v devět hodin ráno. Nebyla bych to já, kdybych nestepovala před vrátnicí už v půl deváté. A tam přišel první problém. „Hello, do you speak English?“ zeptala jsem se a pán na vrátnici zahřměl jasným „NO“. Dobře, říkám si, to dáš. „Hallo, ich suche…“ No jo, jak se jen jmenovala ta paní? Tréma mi skoro vymazala i mé vlastní jméno. Naštěstí jsem měla vše přehledně poznamenané v telefonu v nepřehledných poznámkách, takže po chvilkovém lovu informací jsem nakonec vše našla.
Po rychlé prohlídce institutu a ještě rychlejším představení mých kolegů jsem se svým supervizorem zařizovala potřebné podpisy. První dva dny jsem sháněla oprávnění pro vstup do systému a čip, přes který tam fungovalo úplně všechno. Také jsem potřebovala plášť a pomůcky pro mé experimenty v laboratoři.
Práce začala až asi čtvrtý den. Začala jsem rešerší a poté jsem tvořila prezentace na téma, co jsem dělala, co dělám a co bych ideálně chtěla dělat v laboratoři zde. Byl mi předložen pracovní plán a já mohla začít. Naučila jsem se spoustu nových technik potřebných k dokončení mé diplomové práce. Všechny výsledky jsem konzultovala s německým supervizorem a společně jsme vymýšleli nové modifikace experimentů.
Účastnila jsem se také Ph.D. seminářů. Bylo to super – ač jsem tam byla nová, nikoho jsem neznala a snad jsem byla i nejmladší, moji vrstevníci mě přijali bez problémů. Chodili jsme společně na oběd a probírali různé kulturní rozdíly a zvyklosti (věděli jste třeba, že ve Španělsku už nedodržují siestu?) a hlavně jídlo, protože o tom je vždycky nejlepší konverzace.
Ačkoliv byl výzkum a práce v laboratoři zajímavé, nejvíc jsem se těšila na dobu po práci. Každý den jsem chtěla strávit nějak aktivně a nejlépe poznáváním města. Navštívila jsem spoustu krásných míst, která Drážďany nabízí. Nejvíce jsem si asi zamilovala Großer Garten. Velká zahrada ukrývá nádrž s vodotryskem a nádhernou barokní stavbu. Součástí zahrady je i vlaková trať pro malé turisty a botanická a zoologická zahrada.
Dalšími místy, která bych vyzdvihla, jsou samotný Altstadt s nádhernými kostely, budovami a mosty přes Labe. Zwinger je stále nádherný, ačkoliv se už nějakou dobu opravuje a dle pracovního nasazení i opravovat bude. Co se týče sportu, zamilovala jsem se do cestování na elektrických koloběžkách. Ne, teď vážně, měla jsem s sebou brusle, které se hodily jak v Großer Garten, tak na cyklostezce vedoucí podél Neustadtu. A poprvé jsem si vyzkoušela minigolf – a to ne jen tak obyčejný. Tento byl v místnostech vymalovaných pomocí 3D obrazců. No prostě zážitek.
Ke konci pobytu jsem navštívila i zámek Pillnitz. Cesta pěšky tam a zpět z Drážďan – přes 30 km – byla sama o sobě zážitkem. Hojně jsem využívala slev pro studenty, které v Drážďanech můžete uplatnit.
No a pak přišel konec, vyřídit potřebné dokumenty, rozloučit se, sbalit a zpět domů. Bude se mi stýskat. Osamostatnila jsem se, poznala nové lidi, nová místa a hlavně strávila čas sama se sebou. Tento zážitek bych doporučila všem a budu ráda, pokud se někdo na základě mé zkušenosti rozhodne vyjet a zkusit, co v něm je. Všem cestovatelů držím palce a třeba se někdy na nějakém dalším výjezdu díky programu Erasmus i potkáme.
Tereza Špitálská – IFW DRESDEN (Spolková republika Německo); LS 2023/2024; magisterské studium – Analytická chemie životního prostředí a toxikologie