Nejezděte na Erasmus, zůstaňte doma
V únoru loňskýho roku se mi naskytla příležitost vyjet do zahraničí v rámci Erasmu. To zní děsivě, pomyslel jsem si. Vyjet na půl roku nebo na rok někam, kde nic a nikoho neznáš. Co bych tam jako dělal? Co kdybych si nezvykl na nové prostředí? Našel bych si tam vůbec nějaké kamarády? V hlavě mi kolovala spousta otázek, které ve mně vzbuzovaly značnou míru nejistoty. Můj vnitřní hlas mi napovídal, že Erasmus není pro mě, že Erasmus je jenom pro ty, co už se narodili odvážnějšími. Pro ty, kterým se nikdy nestýskalo, když byli daleko od domova. Zkrátka se mi nechtělo pryč z mé komfortní zóny, kterou mi poskytoval můj rutinní život. Přece jenom je jednodušší zůstat doma a ušetřit si všechen ten stres, který s sebou Erasmus přináší. Naštěstí lidi žijí věčně, takže jsem měl nekonečně mnoho času o sobě pochybovat a držet se zpátky…nebo že by ne?
Umeå ve Švédsku – město o něco větší než Ústí, 640km severně od Stockholmu. Město, o kterém jsem tehdy nic jiného nevěděl, a ve kterém jsem měl strávit následujících 5 měsíců. Město, které by se dalo shrnout pěti slovy: hodně sněhu a hodně tmy. Co se odehrálo během těch 5 měsíců tu popisovat nebudu. Důležité je, že teď retrospektivně už můžu říct, že jsem měl radši uposlechnout můj vnitřní hlas a zůstat v Ústí. Zůstat doma, v pohodlí, v mé komfortní zóně. Mohl jsem teď vzpomínat na to, jak bych rutinně chodil do práce, koukal na netflix, hrál lolko a chodil do stejného baru každý víkend. To by byla určitě lepší volba, než si najít kamarády na celý život z celého světa, vidět polární záři, spát v iglú, procestovat několik národních parků po celém Švédsku, vidět zblízka pižmoně, loyi a soby, pořádat párty pro sto lidí, studovat na vyhlášené fakultě v moderním školském systému, zpívat karaoke před plným barem, autostopem ujet 500km ve 3°C a pak muset postavit stan u někoho na zahradě a dalších tisíc vzpomínek a momentů, které by se jinak nestaly a příležitostí, který by se mi jinak nenaskytly.
Ne teď vážně. Erasmus byl nejlepší půlrok mého života a nerozumím lidem, co promarní příležitost vycestovat do zahraničí a ještě za to dostat zaplaceno. Je přirozené bát se neznáma, ale jsme mnohem odolnější a přizpůsobivější, než si myslíme. Hlavně v tom nejste sami, jste tam s dalšíma 500 erasmákama (alespoň tam, kde jsem byl já), kteří jsou na tom úplně stejně jak vy, nic neví a nikoho neznaj. A proto si zkuste před odjezdem prohledat facebook, jestli tam nenajdete skupiny pro studenty jedoucí na Erasmus na danou školu. Když takovou skupinu najdete, navrhněte něco společně podniknout. Takhle jsem to třeba udělal já a připojil se do „Umeå Erasmus“ groupchatu na telegramu. S 500 lidma v takovým chatu se určitě nemusíte bát, že byste se nudili. První týden po příjezdu jsem řekl ano na každou akci a zúčastnil se všeho, čeho šlo. Ideální příležitost vyzkoušet nový věci. Brännballovej turnaj (takový švédský baseball), kurz kresby nebo hodina zumby. Cokoliv, co byste normálně nedělali. Pokud třeba u hodiny zumby budete vypadat jako idioti, můžete si vždycky říct, že ty lidi už nikdy nemusíte vidět. Umeå university má skvělý „buddy programme“ pro integraci a vzájemné seznámení se exchange studentů, ale já už před začátkem semestru stejně skoro všechny poznal.
Na závěr si dovolím použít argumentační faul s názvem Falešné dilema. Můžete buď dál hnít váš stereotypní život a obdivovat u toho krásy Ústeckého kraje, a nebo můžete být spontánní, vystavovat se nepohodlí a naučit se na příležitosti říkat ano. Rozšířit si tak vaši komfortní zónu a otevřít si před vámi svět možností. Jak chcete. Lidé na konci života více litují věci, které neudělali, než těch, které udělali (Beike et al. 2009).
(Marek Žák – UMEA UNIVERSITET (Švédské království); ZS 2021/2022; bakalářské studium – Biologie)