Dva semestry v Tallinnu

Do Tallinnu jsme původně vyrazili jen na zimní semestr, ale nakonec jsme, i přes nepříznivou epidemiologickou situaci, zůstali i na letní semestr.

Estonsko je země plná lesů, mokřadů, tisíců ostrovů, bez kopců a hor. Země plná lidí, kteří se na veřejnosti moc neusmějí, v obchodě vám paní prodavačky skoro neodpoví na pozdrav. Lidí, kteří si i bez coronaviru drží odstup minimálně dva metry. Země, kde vás vždycky pustí auto přes přechod. Země, kde donáší nákupy malí robůtci, kde už skoro neexistují úřady a svoje dítě můžete pojmenovat z pohodlí domova. Je to země, která si i přes hroznou, temnou a propršenou zimu získala moje srdce.

První týden na univerzitě byl pouze pro mezinárodní studenty. Tento týden byl o seznámení studentů zapojených v programu Erasmus, o představení univerzity, vysvětlení toho co, kde a kdy zařídit. Ostatně na univerzitě byli všichni moc ochotní a milí po celý rok.

Ve studijním plánu jsem sice měla hodně zapsaných předmětů, ale většina z nich byla v estonštině, takže jsem na univerzitu na výuku moc nechodila. Práce nám byly zadávány přes email a jednou za čas jsme se sešli s daným učitelem a prezentovali práci, kterou jsme měli zpracovat samostudiem. Během propršené zimy, jsem to velmi ocenila. Mohla jsem totiž hezky pracovat ze své teplé postele a nemusela jsem ven do mokra a zimy. Jediný předmět v estonštině, na který jsem bohužel chodit musela, byl volejbal. Estonci umí celkově dobře anglicky (alespoň nějaké základy mají od nejmenších dětí až po babičky). Bohužel paní, kterou jsme měli na volejbal, angličtinu moc neovládala, takže si hodiny volejbalu umíte určitě přestavit.

Zimní semestr jsem bydlela na koleji, která byla velice hezky vybavená a ani nebyla příliš drahá. Pokoj jsme sdílely ve dvou, koupelnu jsme měly ve čtyřech. Koupelnu, kuchyň a také chodbu každý týden uklízela služba zprostředkovaná kolejemi. Letní semestr už jsem pak bydlela s přítelem v bytě, v nejoblíbenější části Tallinnu, Telliskivi. Cenově lépe samozřejmě vycházelo bydlení na koleji, ale dost nám chybělo soukromí.

Skamarádit se s Estoncem je doopravdy těžký úkol. Jsou velice odtažití, v obchodech u kasy nejsou zvyklí na úsměv ani pozdrav a někdy se může stát, že vám i vynadají, pokud se jich na něco zeptáte. Celý rok jsem pracovala v jedné malé kavárně, jejíž majitelé jsou snad ti nejvíc pohodoví Estonci. Během roku jsme se stali velmi dobrými přáteli, jezdili jsme spolu na různé výlety a dokonce jsme s nimi měli jet na roadtrip do Čech. Ten ale bohužel kvůli coronaviru nakonec nevyšel. Bez nich by nejspíš můj pobyt v Estonsku skončil po prvním semestru, ale jsem hrozně moc ráda, že to tak nedopadlo. Udělali pro nás vše, co mohli, pomohli nám najít byt a my jsme jim na oplátku pomáhali rozběhnout kavárnu. Dokonce jsme zůstali i po semestru a jenom jsme pracovali u nich v kavárně.

Kromě studování a práce jsme se také snažili cestovat. Konec léta jsme strávili většinou na plážích, které jsou přímo v Tallinnu a taky jsme se snažili co nejvíce objevovat město. V zimním semestru jsme s rodiči byli v Helsinkách, ale kvůli silnému celodennímu dešti jsme si město bohužel moc neužili a proseděli jsme celé odpoledne v restauraci. Ale i tak jsou Helsinky moc hezké město. Na podzim jsme s kamarádkou ještě stihli navštívit Rigu, kde nám také celou dobu pršelo. Riga je oproti Tallinnu o něco málo levnější, hlavně tedy jídlo v restauracích. Jako město mě Riga příliš neoslovila, protože nemá moc historických památek, a tak kromě kaváren nebylo co objevovat.

Výlet, na který snad nikdy nezapomenu, byl výlet do Laponska. Cesta tam nám sice zabrala v podstatě celý den, ale ta krásná zima stála za to. Když jsme dojeli za polární kruh, teplota sahala pod mínus dvacet dva stupňů a myslím, že i kolikrát bylo mínus dvacet pět. Bydleli jsme ve srubu uprostřed ničeho, se saunou a krbem (ze sauny jsme skákali rovnou do metrového sněhu). Byla to fakt krása! Všude sníh, na silnicích běhali sobi a jinak nikde nikdo. Byl to neskutečný relax. Bohužel jsme neviděli polární záři. I když jsme ji po nocích hledali, prostě nám to nebylo přáno. Za to jsme ale viděli ty nejvíc roztomilé soby. V téhle zemi jsou sobi snad všude a lidé je chovají stejně, jako se u nás chovají ovce.

V červnu jsme projeli Estonsko autem, které nám půjčil náš šéf. Byl to pěkný výlet, při kterém jsme viděli velkou část Estonska. Na konci července jsme pak jeli na ostrov Hiiuma. Mnoho výletů jsme odkládali na léto (Rusko, Litvu), ale bohužel kvůli koroně je nebylo možné uskutečnit. Nicméně pobyt během pandemie nebyl vůbec špatný. Průběh epidemie byl v Estonsku velice klidný. Nemusely se nosit roušky, na chvíli sice byly zavřené obchody, ale restaurace byly otevřené a lidé se mohli volně pohybovat. Škola od prvního dne zákazu výuky začala okamžitě fungovat on-line a stejně tak probíhaly i následné zkoušky. V kavárně jsme sice asi dva měsíce nepracovali, protože byla závislá hlavně na turistech, a tak byla zavřená. Nicméně, jsme neustále chodili na pláž a na procházky. Objevili jsme tak mnoho míst, na která bychom bez karantény nenarazili. Když začalo být tepleji, tak jsme se i koupali a opalovali. Proto jsem moc ráda, že jsem se rozhodla v Estonsku i přes epidemii zůstat. Bylo to určitě lepší než sedět doma s rodiči. A v podstatě se pro mě výuka na univerzitě nezměnila, protože jsem v prvním semestru měla i tak většinu předmětů formou samostudia.

Kdybych měla srovnat zimní a letní semestr, tak pro mě byl určitě lepší ten letní, hlavně kvůli počasí, protože to je v létě úžasné. Ale jinak jsem si zimní semestr užila o trošku víc, protože byl bez korony. Ale i přes ni jsem si celý pobyt neuvěřitelně užila a určitě můžu ERASMUS+ každému jen doporučit. Já sama doufám, že ještě někam vyjedu. Určitě se do Estonska ještě vrátím. Neuvěřitelně mi totiž přirostlo k srdci.

(Veronika Lofová – Tallinna Ülikool (Estonsko); ZS + LS 2019/2020; bakalářské studium – anglický jazyk/geografie)