Rok v Estonsku

Můj příběh začal ve druhém semestru prvního ročníku na UJEP. Protože studuji geografii, výjezd někam do zahraničí za poznáním nové krajiny a kultury se přímo nabízel. Navíc mě už po střední škole lákalo vycestovat někam do ciziny a zkusit si život ‘‘na vlastní pěst‘‘. Na přednášce pana docenta Rašky jsem zjistil vše potřebné o vzdělávacím programu Erasmus+ a začal pomalu vybírat zemi, ve které bych případně strávil svůj příští půl rok života. Vždy mě lákaly severské země. Možná díky své kulturní a geografické odlišnosti od České republiky, možná kvůli tomu, že je to zkrátka destinace, kterou si člověk na dovolenou jen tak nevybere. Nakonec jsem tedy vybral Estonsko a jako druhou náhradní volbu jsem měl Portugalsko. Když ne na sever, tak alespoň k oceánu za teplem a vlnami. Nakonec jsme společně s mojí přítelkyní byli vybráni na studijní pobyt do Estonska, do hlavního města Tallinnu. Nastalo dlouhé čekání a vyřizování všech potřebných náležitostí (v tom nejsem vůbec, ale vůbec dobrý, takže mi se spoustou věcí pomáhala přítelkyně a nesmím zapomenout na paní inženýrku Michaelu Bobkovou, která nám kdykoliv a s čímkoliv moc pomohla a patří jí naše obrovské díky).

Poslední měsíc v Česku uběhl jako voda a najednou jsme odlítali do Estonska. Po příletu jsme se šli ubytovat na místní kolej, odnesli jsme si věci na pokoj a chtěli jsme vyrazit někam na první oběd. Na chodbě potkáváme prvního člověka. Anglicky se seznámíme, pokračujeme v konverzaci anglicky a najednou se mě cizinec zeptá odkud jsem, odpovím že z Česka a dostanu českou odpověď, jestli si nedělám srandu. Zjistili jsme, že jsme oba Češi, a že zrovna oba vyrážíme do města na oběd. V průběhu semestru jsem poznal opravdu spoustu Čechů a myslím, že po Němcích jsme byli druhá nejpočetnější skupina na kolejích a celkově na Erasmu. První semestr jsem byl ubytovaný na kolejích, kde byly spojené 2 buňky po 2 pokojích, rozdělené společnou kuchyní. Na pokoji se mnou žil Němec Timo a vedle Slovák Milan a Turek Ziya. Na druhé buňce byly tři Němky a Španělka. Každá buňka měla svou koupelnu a toaletu. S Timem jsme si rozuměli už od samého začátku, a i teď po Erasmu spolu udržujeme kontakt a píšeme si přes facebook. S Timem a s ostatními spolubydlícími jsme podnikali různé výlety a akce. Naše největší dobrodružství byla cesta do Laponska takzvaně ‘‘sami na sebe‘‘.

Na univerzitě v Tallinnu jsme dostali nabídky na cestování s různými agenturami. Protože se nám agentury zdály lehce předražené, začali jsme plánovat výpravu za severní polární kruh sami. Ze začátku mi to přišlo nereálné kvůli dopravě do města Rovaniemi dál na severu, která je značně omezená. Nakonec jsme po zvážení nejlevnějších možností našli řešení a začali objednávat ubytování a dopravu. Z Tallinnu jsme se dostali trajektem do Helsinek, z Helsinek jsme pokračovali vlakem do města Oulu, z města Oulu pak opět vlakem do Rovaniemi. Ve Městě Rovaniemi jsme si museli půjčit auto a dojet do oblasti Luosto, kde jsme měli zamluvenou nádhernou chatičku se saunou, krbem, třemi pokoji a velkým obývacím pokojem. Do chatové oblasti jsme dorazili pozdě večer. První problém nastal hned při hledání naší chatičky, protože řidič musel ještě zpátky do města pro zbytek posádky.  Největším problémem v té chvíli byla zima. Bylo asi něco kolem -20 °C, takže jsme začali velmi rychle promrzat. Když jsme se konečně dostali k naší chatičce, nastal druhý problém a ten už byl větší. Našli jsme sice i klíče, ale jak byla venku zima, tak se zasekl zámek. S promrzlýma rukama jsme se zkoušeli dostat dovnitř, což se nakonec po zhruba 10 minutách podařilo. Nejúžasnější věcí na ubytování byla ovšem sauna a to, když jste vyhřátí ze sauny mohli skočit ven do ledového sněhu. Navštívili jsme okolní jezera, horu Luostu, kterou jsme zdolali na sněžnicích, navštívili jsme sobí farmu, husky farmu, lyžařská střediska, a hlavně jsme se snažili celý týden ulovit polární záři. To se nám bohužel nepovedlo, ale i tak to byl nejlepší výlet a zkušenost mého života. Nezapomenutelným zážitkem byla i cesta zpět do Tallinnu, která trvala okolo 22 hodin.

Pomalu ale jistě se nám blížila polovina semestru a s tím přišla i otázka „Co dál?“. Měli jsme tři možnosti. Prodloužit si pobyt v Estonsku, vyjet někam jinam nebo se vrátit domů a na UJEP. Sepsali jsme si na papír všechny klady a zápory, a nakonec se rozhodli, že si půl rok, který jsme strávili v Estonsku, chceme prodloužit o dalších pár měsíců.

Během druhého semestru se situace kolem nákazy koronavirem začala zhoršovat i v Estonsku. Podle mého názoru bylo rozhodování vlády velmi rychlé a pohotové. Univerzita přešla během jednoho týdne na distanční výuku a všichni učitelé na to byli připravení. Přednášky a semináře probíhali online přes programy skype nebo zoom. Nejtěžší pro nás byl měsíc březen, kdy se čísla nakažených v Česku rapidně zvedla a česká vláda začala přemýšlet o uzavření hranic, a to by pro nás znamenalo, že bychom se nemohli vrátit domů a ani bychom nevěděli, kdy to zase možné bude. Začala s námi komunikovat i česká ambasáda v Estonsku s tím, že vysílají do Pobaltí autobusový speciál pro všechny Čechy, kteří se chtějí vrátit. Na rozhodnutí, zda se vrátíme domů nebo zůstaneme, jsme měli asi 5 dní. Opět jsme zvážili plusy a mínusy a nakonec jsme se rozhodli, že i přes nejistotu kdy se vrátíme domů, zůstaneme v Estonsku. Nejvíce k našemu rozhodnutí přispělo seznámení s českým párem žijícím v Estonsku již druhým rokem a také fakt, že škola perfektně zvládala distanční výuku.

ERASMUS+ doporučuji úplně všem, kteří mají chuť někam vycestovat. Nic neztratíte a naopak získáte spoustu přátel, zkušeností, známostí, kontaktů a hlavně zážitků. Zážitky si totiž za peníze nekoupíte, ty musíte prožít! 😊

(Jakub Říha – Tallinna Ülikool (Estonsko); ZS + LS 2019/2020; bakalářské studium – geografie/tělesná výchova)